Budou tomu teprve nějaké dva týdny, co jsem poprvé (a nejspíš skutečně i naposledy) zakoupil jídlo u McDonald's, a nečekaně padlo další "nikdy", podobně jako u "tak trochu jiné restaurace" motivované spíše dosavadní absencí důvodu než nějakým ideovým odporem – navštívil jsem kinosál třídy Gold Class. Dvougenerační rodinný tandem naštěstí svou etudou "křupani na rádobyhonosné akci" celý večer zachránil: vypít welcome drink jako rum v nádražce, před zraky všech zuby přetahovat jednohubku přes rozšířený konec párátka, upustit zbytek slané tyčinky zabalené v plátku uzeniny a nonšalantně ji zakopnout do rohu, místo prostého "ne" nechat na otci, aby bodře a nahlas každému děvčeti s táckem zvlášť vysvětlil, proč si nenabídne. Jako jediní okamžitě utéct z luxusního pofilmového rautu, ale přesto si nechat vydat dárek na rozloučenou. Koho by však trápilo svědomí, když nad koženými sedačkami z plochých obrazovek vyhrává Óčko a v uvítacím proslovu se objevují hororové evokace jako "ostrý obraz a dobrý zvuk"?

   Protože jsem si nyní opět ověřil, jak mi nejdou sovislejší vyprávění, o filmu samotném snad ve stručnosti, jejíž standardy nečekaně nastavil zrovna mČ: zcr za hlavní problém českého filmu označuje české herce a já tento názor vždy považoval spíše za kuriozitu, ale v případě Tobruku je mu třeba dát za pravdu. Poskytněte Marhoulovi poušť, kamerové koleje, tým pyrotechniků a místo lidí klidně mechanické figuríny, a výsledek bude více než obstojný. Jenže nepřeháním, když řeknu, že hned první dialog filmu byl po sugestivním úvodu dost tvrdým procitnutím. V zemi, kde si na castingu malých rolí nejde vybírat ze stovek dobrý neznámých herců, prostě ve výsledku ze zupáckého seržanta nepůjde mráz po zádech, vojáci budou nadávat, jako když se na besídce základní školy inscenuje Král Ubu, a sarkastická odseknutí budou přicházet po vteřinové odmlce. Film sice nemá děj v pravém slova smyslu a je spíše sledem jednotlivých sekvencí, vyvstává pak ale otázka, proč musí v první půli dostat tolik prostoru právě dialogy, jeho nejslabší a nijak zásadní součást. Politika a "národní svědomí" se v nich totiž řeší málo (a díkybohu za to) a hrdinové nejsou nijak hlouběji vykresleni, což kupodivu v nejpůsobivějších scénách nevadí – jejich vyznění je podmíněno jedním či dvěma atributy postavy a diváckou pamětí. Takových scén (bohužel většinou příliš dořečených) se dočkáme téměř výhradně v druhé půli, kde do té doby rádobytaktilně detailující kamera přejde do širších záběrů a místo stříhů se začne pohybovat. Marhoul se nesnaží tvářit, že snímá velkolepu bitvu, a útok hrstky Italů na hrstku Čechoslováků tak nepůsobí nijak trapně. V Hollywoodu by ovšem nikdo nenechal do jinak skvělé zvukové stopy vpadnout dvacet vteřin bizarního diskopopu a na některé prvoplánové filtry by asi taky nedošlo, a právě tyhle detaily dokreslují dojem poněkud promarněné šance.

   Čili shrnuto podtrženo: Marhoulovy dialogy samy o sobě většinou nejsou pitomé, ale naráží na to, že by je někdo musel skutečně zahrát. Za takových okolností by filmu prospěla větší odvaha nenabízet divákům alespoň základní záchytnou kostru, která pro orientaci ve snímku ani není podstatná. Technicky je téměř vše parádní a místo Brabce by měl za kameru a obrazovou postprodukci vynášen kameraman Vladimír Smutný (což by z jeho filmografie jeden tak docela nečekal). Díky za (bohužel jen) téměř naprostou absenci vlasteneckého sentimentu i prvoplánového revizionismu, ale když už ne něco úplně jiného, chtěl bych vidět alespoň něco odvážnějšího – třeba beckettovský postapokalyptický snímek. Protože při správné konstelaci hvězd by se jistě podařil.

linkuj.cz vybrali.sme.sk